Jdi na obsah Jdi na menu
 


Naše slečna nalezenkyně. Když jsem jí viděla poprvé, byla prokřehlá, vyhublá, zacuchtaná, ale z očí bylo vidět takové odhodlání a mi to nedalo. Ten kokří kukuč dokáže prostě dělat s člověkem divy a co si budeme povídat, není to jen kokří kukuč.
Druhý den po práci jsem už pro ní doslova běžela, hlavně, jen aby neutekla. Byla schována za barem v restauraci, kde se mi o ní starali číšnici a servírky :-). Když jsem tam viděla to zrzaté klubíčko byla jsem nejšťastnější, obojek měla, takže mi stačilo je vzít si z domu vodítko a hurá, ale ejhle, pár metrů a už jsme s Lady přišly na jeden problém - neumíme na vodítku :-) a upřímně do dnešního dne s tím bojujeme :-).
Nějak jsme tu cestu domu zvládly, byl listopadový večer a já osobně byla ráda, když jsem otvírala dveře od bytu, kde už na nás čekal Rony, který naprosto nechápal následující sled událostí. Když jsem otevřela dveře od bytu, ve chvíli kdy Lady spatřila Ronyho zeštěkala na tři doby, a úprkem si to hnala do kuchyně, pak do jednoho pokoje, do druhého a zaparkovala se v obývaku na pohovce. Já si mezitím svlékala bundu a vyzouvala jsem se z bot, Rony stále náhlým vpádem do svého soukromí šokován, vyjevený stál u dveří a jen na mě koukal stylem "A to je jako co?".
Když jsem došla do obýváku, Lady v klubíčku už spokojeně oddychovala, bylo na ní vidět, jak je unavená, byla víc unavená, než hladová nebo žíznivá, jelikož jí Rony stále nedůvěřivě pozoroval, sedla jsem si vedle ní na pohovku. Po chvíli to nedalo ani Ronymu a přišel si sednout vedle mě, ale stále se přeze mě natahoval, aby si tu "vetřelkyni" mohl očichat. Sem tam na něj Lady vydala bublavý zvuk, který měl být zřejmě vrčení znamenající "dej mi pokoj otrapo" :-), ale únava dělala své a tak do pár minut již tvrdě spala a když říkám tvrdě, tak opravdu tvrdě. Seděla jsem tam snad hodinu, dvě obklopená kokry a říkala jsem si, že je to super.
Jenže Lady měla obojek, sice bez jakékoliv identifikace, ale i tak to znamenalo, že někomu prostě utekla, nebo se jí někdo zbavil, prostě mi to nedalo a udělala jsem letáčky, že se našla. Které jsem poté roznesla po městě.
Super zážitkem bylo druhý den koupání Lady, Rony stál ve dveřích s docela škodolibým výrazem a ona s naštvaným výrazem si nechala líbit drbání a to že byla celá od pěny :-), jako vykoupaná, usušená, vyčesaná, zbatená pucků potom vypadala nádherně, vznešeně, prostě taková Lady :-)
První tři dny byly náročné, chodili kolem sebe jako dva cizí psi, což taky byli, nevynechali chvíli, kdy by na sebe nevrčeli :-), ale bylo to méně a méně časté :-), po třech dnech už nebylo pochyb o tom, že spolu můžou být už sami aniž by hrozilo nějaké nebezpečí.
Když jsem jednoho dne došla do práce, byla jsem docela v šoku po tom, co jsem zvedla telefon. Volal mi pan, kterému předtím Lady patřila, takže jsem si s ním domluvila schůzku, kdy za mnou přišel do práce.
Vysvětlil mi jak se věcí mají a jak to bylo, že Lady k nim přišla už jako zatoulaná s jejich psem a že pak jím opět utekla, do dneška fakt nevím, zda tomu věřit, ale hlavně jsem se rozhodla, že prostě už Lady nikomu nedám, ba ani nevrátím, pánovi jsem to řekla rovnou, že prostě už se jí nevzdám a jemu nezbývalo než s tím souhlasit, teda ani jsem ho nemusela přemlouvat. Všichni jsme si na její povahu zvykli, zvykli jsme si na to, že máme doma o něco více toho zlata a prostě jsme se jí vzdát nechtěli, za týden si k nám tu cestu našla a dokonce i k tomu zaprděnému "dědulovi" Ronymu :-).
Tím teda začal život Lady v naší velké zvířatkovské rodině :-)