Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dalším zážitkem, který si vyžadoval návštěvu veterináře, byl přetržený křížový kolení vaz (zranění obvyklá u fotbalistů).
Jednoho krásného dne jsme s Ronym dováděli na dvoře, celý rozjařený a divoký lítal kolem auta, když asi tak při desátém kolečku doskočil, zakňučel a pomaličku došel ke mně. Chvíli jsme ještě byli ven, ale pak už sám od sebe chtěl domů. Jen co dorazil do kuchyně, vybílil misku s granulemi, napil se vody a šel si lehnout. Ještě večer na procházce nejevil žádné známky toho, že by něco bylo špatně.
Ráno vše bylo jinak. Dělal sice ze sebe hrdinu, ale už bylo poznat, že něco není v pořádku. Měl problémy sejít schodiště, aby se mohl jít vyvenčit. Většinou jej slítnul (jako kdyby měl křídla), ten den se však ploužil schod po schodu. Lehnul si do trávy a jen tak koukal. Nakonec se asi po 20min. osmělil a šel vykonat potřebu a pak hned zpět hezky do pelíšku. A to, že se vyhnul misce s papáním a vodou už bylo vážné. Nato už jej moc dobře znám a vím, že vždy jen co se vyvenčí, vybílí. Zbytek dne už jen prospal.
Večer  jsem seděla u televize a přišel za mnou, chtěl si vyskočit na pohovku, ale to už bylo vidět, že je hůř než zle. Každý pokus o vyskočení byl marný a doprovázený šíleným kňučením. Bylo už pozdě a tak mi nezbylo, než veterináři zavolat. Ten mi doporučil, abych mu dala 1/4 léku od bolesti a následující den k večeru s ním navštívila veterinární ordinaci. Léky  jsem okatě zabalila do kolečka šunky, vzala si ho vedle sebe na pohovku a celý film jsem ho jen hladila a utěšovala, že vše bude zase v pořádku.
Další den ráno bylo už opravdu hodně špatně, už ani nereagoval na slova, která tak miloval a to: " Jdeme ven?" Jeho smutný pohled mně opravdu ničil a já do něj musela dostat další čtvrtku léku od bolesti, šunce neodolal (což bylo pro tento případ dobře), ale jak jsem mu pod nos donesla i misku s vodou, už jen položil hlavu stranou a ani se jí nedotknul.
V šest večer jsme Ronyho naložili do auta a zamířili k veterináři.  Jelikož potřeboval udělat rentgen, musel Ronymu dát narkózu. Než začala účinkovat, seděla jsem s ním držíc ho v náruči v čekárně před ordinací. Jako bonus jsem dostala mističku v případě, že by mu bylo špatně (což když pejsci zvyklí nejsou, tak tomu tak je). Účinkům injekce vzdoroval dobrou půlhodinu. Když byl rentgen hotov, prokázal rozsah zranění. Odjížděli jsme od veterináře se stanoveným datem operace a hodinou. Operaci měl podstoupit za dva dny v jedenáct dopoledne.
Ty dva dny byly úmorné i přes léky od bolesti co Rony dostal, nebyla jsem schopná koukat se na to, jak z takového divocha jakým byl je najednou hromádka neštěstí. Po lécích byl otupělý, alespoň ho však nic nebolelo. O venčení už nebyl vůbec žádný zájem ani o jídlo ne. Když už jsem chtěla, ať jde na chvíli na čerstvý vzduch, musela jsem ho ze schodů snést a do schodů pro změnu vynést, aby si packu zbytečně nenamáhal.
Nastal den operace a já se jen v duchu modlila, aby se to obešlo bez komplikací. Tenkrát byla sobota a na vet  jsme dojeli něco málo před jedenáctou. Hned dostal narkózu a opět ten pocit bezbranností, když se mi v náručí měnilo 11kg živé váhy v metrák  bezvládného tvorečka. Chvíli na to, co usnul vyšla asistentka pana veterináře, zjistit jak na tom je, když viděla že spí, požádala mně, abych jej odnesla do ordinace a položila na operační stůl. Lékař mi jen řekl, že operace bude trvat hodinu a půl a že pak si mohu pro pejska přijít. Pro mě se čas neúprosně vlekl, celou dobu jsem se brouzdala městem a netrpělivě koukala na kostelní hodiny, abych si už mohla vyzvednout pejska. Už to bylo za pár minut a tak jsem se vydala směrem ordinaci. Nesměle jsem zaklepala na dveře z obavy, co mně za nimi bude čekat. Ozvalo se "Dále" a já vstoupila do ordinace,  kde jsem pohledem hledala toho svého neposedu. Doktor si všiml mého vyděšeného výrazu a hlavou mi ukázal za dveře, které jsem ještě nestačila zavřít. Na zemi ležela na dece učiněná hromádka neštěstí. Smutný kukuč, převalující se očíčka, vypláznutý přikousnutý jazyk (byl při vědomí, jen byl ještě narkózou paralyzován a nemohl se hýbat, jediné co dokázal bylo mrkat a pohybovat očima, jazyk měl ven aby mu při operaci nezapadl do krku) což by asi nebylo tak hrozivé jako to, co měl na noze. Dvaceticentimetrovou jizvu potřenou zelenou dezinfekční vodičkou (momentálně si nevzpomenu, jak se tomu odborně řekne), která na něm jen zářila. Byl to hororový pohled a já byla naprosto v šoku, ze kterého mně probrala otázka: " Máte, něco v čem si ho odvezete domů?" Nebyla jsem schopná pomalu ani říci, že nic na převoz domů pro něj nemám a tak slečna asistentka donesla velkou krabici (myslím, že byla od nějaké televize), kde Ronyho uložila. Mezitím jsem ještě dostala od lékaře léky a instrukce o dávkování a důvod proč je má užívat, byly to léky proti zánětu. V pondělí jsme měli dorazit na předběžnou kontrolu stavu (zda tam není zánět, zda nemá nějaké komplikace atd.)  Ve chvíli, kdy jsem s velkou krabicí a polomrtvým psem opouštěla ordinaci hlavou mi probleskla myšlenka: "Tak a domů si vezu psa na náhradní díly!"
Jen co jsme dorazili domů, začal se Ronymu chystat pelíšek, jeho oblíbený polštář a milovaná deka a ustláno měl přímo u mé postele. Za nějakou hodinu odznívaly už poslední účinky narkózy  s čímž Rony začal ustavičně kňučet. Nikdo jsme nevěděli co mu je, chodili jsme za ním střídavě, ale nic nepomohlo. Najednou bylo na něm vidět, že se chce postavit. Po pár nepovedených pokusech a jednom pádu na právě operovanou nohu mu v jednom místě mezi stehy povolila zatím nesrostlá kůže a objevily se kapičky krve, díky bohu byly jen dvě a nic vážnějšího se nedělo. Další pokus se mu již povedl a pomočil celý svůj pelíšek, co měl připravený. Když už musel ležet, musela jsem rychle vymyslet náhradní plán, aby mohl stonat aspoň trošku pohodlně. Náhradní plán byl pro tentokrát můj polštář. Jak si poté lehl do svého nového pelíšku, nastal klid a spal až do druhého dne do rána.
Neděle ráno, já se probírám s pocitem, že na mně někdo kouká. V noci jsem toho moc nenaspala, protože jsem co chvíli kontrolovala Ronyho. S velkým přemáháním otevírám oči a zjišťuji, že na mně  kouká Rony s těmi svými čokoládovými už veselejšími kukadly. Jen co jsem se trošku vzpamatovala a byla schopná vstát, Rony už netrpělivě na třech stál u dveří. Jen co jsem otevřela, namířil si to přímo do kuchyně  k misce s vodou a granulemi. Něco málo snědl a já mezitím odešla do koupelny. Najednou slyším ťapkání po dřevěných schodech (odvážil se ze schodů, chtěl se jít vyvenčit). Chviličku jsme spolu chodili po zahradě a pak už ho to nebavilo a tak šel k hlavním dveřím, že chce už domů. Avšak po příchodu ke schodišti jsme přišli na kámen úrazu, dolů to pomaličku šlo, ale horší to pro bylo nahoru, pro něj v jeho stavu maturitní zkouška.  Neměla jsem to srdce ho trápit a tak jsem jej vzala do náruče a vynesla  nahoru. Celý den už pak proležel, jen přišel na kontrolu, když se vařil oběd, co bude mít dnes dobrého :-). Když zjistil, že budou bramboráky odporoučel se do svého pelíšku. Večer jsme na chvíli šli opět na zahradu, ale jako ráno ho to tam nebavilo.
V pondělí ráno už mě tahal z postele v půl sedmé, stojící na všech čtyřech ťapkách a s veselým kukučem.  Rozhodla jsem tedy, že si vyjdeme "na dálkovou". Bez problému zvládal chůzi po čtyřech a dokázal ujít celou klasickou kilometrovou venčící trasu. Ten jeho hrdý výraz stylu "já to zvládnul" byl čitelný na první pohled. Odpoledne jsme na kontrolu. Veterinář byl víc než mile překvapen, jak si vykračoval, aniž by na tu nohu nějak dopadal. Kontrola proběhla v pořádku a já se tedy ptala, co jsem dlužna, byla jsem však odbytá s tím, že na nějaké závěry je ještě čas. Další návštěva byla za týden a to na vytažení stehů.
Nejhorší obavy jsem celou dobu měla z toho, že si ty stehy vytrhá sám (tak jako vlčák od bratrance). Naštěstí se tomu tak nestalo. Den ode dne byl veselejší, hravější a taky žravější :-). Týden uběhl, stehy byly ven a my byli objednáni na poslední kontrolu další týden.
Nastal den poslední kontroly a já měla v peněžence připraveno přes pět tisíc a s hrůzou jsem se celou dobu děsila toho, že to bude málo. Rony byl shledán zdravým, vyléčeným a tudíž uzavřeným případem. Doktor tedy začal vypisovat doklad, přitom listoval sešitem kdy, kde a komu jaký úkon provedl a hledal tam Ronyho poznámky. Cítila jsem, jak blednu ve tváři čím dál tím víc a nejvíce jsem asi zbledla, jak veterinář dvakrát podtrhnul celkovou cenu. Hrůza a děs vystřídalo překvapení a já se nestačila divit. Za to vše, co Rony na vet podstoupil , léky, injekce, operace .... jsem měla platit něco málo přes osm stovek. S velkým díky a úsměvem, že je Rony opět v pořádku jsem opouštěla ordinaci. Od té doby jsem veterináře nezměnila (důležité je hlavně vybrat si veterináře s lidským přístupem a ne takového, co to dělá pro sebe a ne pro zvířata, věřím, že každý z Vás má určitě obdobnou zkušenost jako já).
Rony za tu dobu, co byl nemocný a docela hodně hýčkán, přiznávám i zvýhodňován a rozmazlován. Jen pro mou nevýhodu, si to vše moc dobře pamatoval a poté, když něco provedl i když už byl například 3 měsíce po operaci, tak uměl docela obstojně zahrát činu. Jako herec by se uživil, vždy když něco provedl a věděl, že za to dostane kartář, začal hrát pajdavého, po třech chodícího psa. Nevím jak, ale cítil, že mu to projde, když tohle udělá a vrátí se tak zpět do doby, kdy byl operovaný, jenže jednoho dne se přepočítal a místo na levou začal kulhat na pravou zadní nohu a jen co jsem na něj houkla, že si spletl packy, uraženě se odporoučel do pokoje, lehl si pod postel a ještě pod tou postelí si musel vyslechnout kartáč (to byl tenkrát případ, kdy andulce oškubal ocasní pera), andulka přežila, nebojte, jen pak než jí dorostly, tak nevzlétla.