Jdi na obsah Jdi na menu
 


Tak a máme to za sebou .... byl to děs, byla to hrůza, ale nakonec jsme to vše ve zdraví přežili a do cíle dorazili.
Je neděle 27. března 2011 20:30, všechna tři auta po střechu naložena jsou připravená na to, vydat se na víc jak 400km dlouhou cestu. Sama nevím, co všechno v tom svém miniautíčku Peougeot 205 mám naloženo ... tedy vím jen z části a to těch mých kokřích dvanáct tlapek, které si  hoví v kufru, pro jejich vlastní bezpečnost jsou jištění v bezpečnostních postrojích.
Jen co se rozjedu začínám zjišťovat, že do mého auta bylo naloženo vše z kuchyně (talíře, příbory, skleničky, hrníčky ...) a na sedadle spolujezdce mi navigátora dělá Speedy želvička (díky dobré duši ve svém akvárku a bez kamenu), chudinka říkám si jak tak na ní koukám.
První díra, druhá díra, třetí díra ... vzadu mi kňučí Agima, snažíci se dostat se z postroje, ale bezúspěšně (díky bohu). Čtvrtá díra, randál jako hrom, jak drncají talířky a příbory a vše ostatní, dávám si rádio co možná nejhlasitěji to jen jde.
Míříme si to směr Frýdek - Místek odevzdat klíče od bytu a rozloučit se. Poté míříme na benzínku dotankovat pohonné hmoty, je zrovna 21:00 jak vyjíždíme z benzínky. Opět Agima úděsně řve, kuňká, kviká ... Do toho se přidává Lejda štěkáním a Rony na sebe nenechá dlouho čekat, všude drncají talířky, Speedymu šploucha voda v akvárku, poslepu hledám tlačítko volume na autorádiu, jupííííííííí místo kraválu hraje hudba, rvoucí mi uši. 
Další benzínka a kupuje se dálníce, zvuky pořád jedny a ty samé, psí trio, želva, nádobí a hudba. Konečně se vydáváme za hranice Frýdku-Místku. Uff na to si musím zapálit konečně jedééééééééém.
Cesta probíhá v naprostém poklidu (co se silničního provozu týče), jinak v autě to mám dokonalou hitparádu, po pár kilometrech a cca 30 minutách si mohu stlumit rádio, balzám to pro mé ouška.
Zpětným zrcátkem sleduji tři kokří hlavy sledující ubíhající cestu za nima, oddychnu si a jedeme pořád dál a dál. Najednou koukám, před Prostějovem sjíždíme, ejhle my asi půjdeme papat, bohužel však smůla, motorest kde jsme se měli stavovat byl zavřený, tak co jede se opět dál a já zase trpím, opět hitparáda všeho možného randálu. To rádio už nejde dát víc nahlas??? Tak si alespoň dám cigarko. 
Další půlhodina úděsného randálu a najednou klid ... Zpívám si písničky z rádia, plyn na podlaze a jedeeeeeeeeeeem. 
Konečně projíždíme Brnem a na benzínce zastavujeme na jídlo. Ještě vyvenčíme hafíky, aby se trošku prošli a vyvenčili, úkol splněn a šupajdí si to zase do kufru, ale opět se jim to vůbec, ale vůbec nelíbí. Objednáváme si papání, platíme, čekáme, jíme ... šup ještě do shopu koupit nějaké ty povzbuzovadla (žvýkačky, energeťáky, cigarety ...) a "koně moje hyje".
Vůbec se mi už nechce poslouchat dalších 30min úděsného řevu, ale koušu se do rtu a usedám za volant ... Ani se mi nechce spát. 
Za sebou už tedy máme tu nejrychlejší část, nyní následuje ta zdlouhavá a nudná cesta po "schodišti" dálnice D1, ale už je jedna výhoda, postupem se všechno nádobí utřepalo tak, že už nedrncá (přemýšlím, kolik toho bude rozbito - po příjezdu zjišťuji, že se nerozbilo nic).
Další cesta probíhá v naprostém pořádku, bez komplikací, jen sem tam předjet nějaký ten kamion. Pejskové vzadu už nemají zájem o sledování okolí a tak si hezky polehali, vidím ve zpětném zdrcátku, že roštěnka Agima si to ustlala na jednom pytli, kde byly deky, takže se válela ve výšinach nad Ronym a Lejdou a spokojeně si chrupkala. Hlavně že je klid.
Jééje průser, začíná mi problikávat hladové oko, no co no, prý mi těch 24litrů nafty bude stačit nato abych dojela až do Unhoště. Tak to zatím neřeším, jen sem tam poblikne. Po dalších několika desítkách km už začíná i svítit delší dobu, ale po chvíli zase zhasne. "Jedeme dál, země se točí ...", jsme kousek před Prahou a moje intuice mi říká, "jak uvidíš ceduli benzínky, dej znamení pro zastávku", taky tak udělám. Probliknu dálkovýma a po pár metrech sjíždíme k benzínce. Do Unhoště to máme přibližně ještě nějakých 60km. Na otázku jak dlouho mi to svítí odpovím, že pár kilometrů to zajisté už je, ale jsem ujišťována, že tohle mi prostě vyjít musí, no tak rezignovaně pokrčím rameny a s nedůvěrou vyrážím na silnici.
Konečně Praha, a hezky na okruh ... Hladové oko pořád svítí, ale mě se to ne a ne a nelíbí. Projedeme Pražský okruh a míříme směr Plzeň, další exit směr Kladno, Unhošť sááááááááákra průser jako prase, no kdo by to tak čekal 1,5km před cílem, co se asi tak mohlo stát? Ano, došla mi nafta a už se volalo S.O.S. To už je 28. března, pondělí jedna hodina v noci. Za 15min už je v nádrži dalších pár litrů nafty a jede se dorazit zbytek cesty, už jde i na hafícich vidět, že toho mají plné zuby. Štěkají na vše co se pohne kolem auta, ale není to už ten obranářský štěkot, ale rezignovaný, znuděný ... Kdo by se taky divil, také i já toho mám plné zuby.
Přijíždím na parkoviště u domu, hážu si věci do kabelky, beru si pejsky na vodítko, trošku se s nima projdu kolem domu, zamykám auto a jdu do bytu, bylo toho víc než dost, kluci vyklízí ještě věci z volva, ale já už nato sílu vážně nemám a potřebuji dát napít pejskům a sypnout jím granulky aby si mohli hezky lehnout a spinkat.
Je půl druhé v noci když tak sedím na pohovce a koukám na tu svou zvěřinu, jak si to tady se zájmem prochází, jsem ráda, že je to za mnou, díky bohu bez komplikací, jen s troškou rozruchu :-), lidi nepřála bych to nikomu, tahle cesta byla prověrkou pevnosti mých nervů a mohu říci, že je asi mám hodně pevné, nevím kolik lidí by se chtělo octnout na mém místě a tuhle cestu vůbec ustát aniž by se nervově zhroutili. Stáli u nás všichni svatí :-), hurá zvládli jsme to!